Trocha sparťanské historie neuškodí

13.9.2011, Autor: Fotos Von Mir

Rozhovor s Andrejem Kvašňákem

Nedávno jsem se prostřednictvím mé babičky dostal k mnoha sparťanským materiálům z let od roku 1980 po současnost.

Je to sbírka bohužel nedávno zesnulého mého nevlastního dědy, obrovského sparťana, který navštěvoval pravidelně zápasy Sparty v letech 1980 až 2009. Sbírka obsahuje veškeré předzápasové magazíny, podepsané fotografie, plakáty a v neposlední řadě také všechny permanentní vstupenky.

Vzhledem k všem těmto materiálům, jsem se rozhodl s vámi, čtenáři o tuto sbírku podělit, a to prostřednictvím našeho blogu, kde bych rád postupně zveřejňoval veškeré články, prognózy, sestavy, názory a rozhovory právě z předzápasových magazínů.

Jako první jsem pro tento blog vybral rozhovor z roku 1983 s největší sparťanskou legendou historie, se sparťanem století – Andrejem Kvašňákem.

Věřím, že se vám tento nápad bude líbit, jedná se o hodně velké rarity, které jsou v dnešní době v podstatě nesehnatelné.

Teď už k samotnému rozhovoru, který vznikl na oslavě šedesátin Václava Ježka, pod jehož taktovkou pomáhal Andrej před dvaceti lety tvořit mužstvo, v poválečné historii Sparty zatím nepřekonané.

Ty jsi ale ve Spartě zažil nejen léta úspěchů a slávy, ale i dobu kdy mužstvo zápolilo o samou ligovou existenci. Jak to ve Spartě vypadalo v době, kdy jsi začal oblékat rudý dres?

Když člověk přichází do nového prostředí a alespoň trochu si věří, nemusí mít příliš velké obavy, jak si zde zvykne a jak se osvědčí. Já si sice věřil, že se na Letné chytnu, ale i tak jsem byl překvapen, jak krásně a kamarádsky mě zde přijali. K tomu, abych se v mužstvu dokonale zabydlel, mně pomohli zejména ti starší hráči, ať již to byl Hejský, Kraus či jiní. Příznivé přijetí a dobrý začátek pro mne znamenaly mnoho především psychicky. A protože dobrá psychická pohoda je, alespoň podle mne, zárukou kvalitního výkonu, bylo to to nejlepší, co jsem si mohl přát. Dodnes jsem celému kolektivu, do něhož jsem tehdy přišel, za to moc vděčný.

Fotbalově nám ovšem v té době šlo skutečně o bytí a nebytí. Nebyla lehká utkání a nebyli ani soupeři, které bychom si mohli dovolit sebeméně podcenit. Naopak dřeli jsme v každém utkání až na doraz a jen tak se nám podařilo uspět. O to, že jsme ligu Spartě udrželi, se zasloužili všichni a já jsem rád, že jsem u toho byl také a mohl přispět svým dílem.

Pak ale přišly doby, kdy jste sbírali úspěchy doma i v celém fotbalovém světě, a o tobě se začalo mluvit jako o mimořádném reprezentantu naší kopané.

Skutečně o mně někdy psali velmi hezky. Talent jsem nějaký mít musel, ale bez pomoci spoluhráčů bych i s tímto vkladem nedokázal nic. Já měl štěstí, že jsem se dostal do tak dobrého mužstva, jakým tehdy Sparta bezesporu byla. Fotbal je kolektivní hra, a proto i já mohl podávat výkony, za které mě chválili, jen díky ostatním. Všichni jsme tehdy táhli za jeden provaz, a jinak by to bylo ani nešlo. Byl to celek bez slabin – počínaje perfektními brankáři a obránci, s takovými fotbalisty, jako byli Kollár, Tichý či Táborský, zálohou s Pepíkem Vojtou, Dybou a Kosem a útokem, jaký snad od té doby nedalo dohromady žádné mužstvo. Hrát vedle Pospíchala, Mráze, Maška a Vrány byla fotbalová radost, a my tehdy měli radost všichni. V mužstvu vládla pohoda a s tou stoupal zápas od zápasu i náš výkon. Pak bylo možné získat titul mistra ligy, Čs. Pohár a prosazovat se na mezinárodním fóru i proti mužstvům zvučných jmen.

Co považuješ za svůj největší sportovní úspěch?

Nejvíc si vážím toho, že jsem mohl reprezentovat svou vlast a že jsem se dostal do mužstva, které hájilo barvy Československa na mistrovství světa v Chile v roce 1962, odkud jsme přivezli stříbrnou medaili. Reprezentovat svou zem je asi snem každého sportovce, ať už je to fotbalista, boxer či třeba motocyklový závodník, a já určitě nebyl jiný. Ve Spartě pak to bylo období, kdy jsme bojovali o titul a také ho dvakrát získali. Ty mistrovské tituly jsou koneckonců i určitým zadostiučiněním a důkazem, že všechny ty hodiny přípravy nevyšly nazmar.

Chtěl by sis zahrát v současném mužstvu Sparty? A jak se ti vůbec líbí?

Copak o to, zahrál bych si s chutí. Mužstvo to je určitě perspektivní a mohlo by při správném vedení během dvou let dozrát v mužstvo skutečně výborné. To klukům také z celého srdce přeji. Zatím jim někdy, při veliké bojovnosti, která je zdobí, chybějí větší rozvážnost a myšlenka při realizaci různých akcí. Líbí se mi jako celek a líbí se mi i jednotlivci, ať je to například Bielik, Straka, Calta, Berger, Denk, Griga či další hráči. Uznávám je všechny a jsem přesvědčen, že do dvou let – pokud nezpychnou a nepoleví v přípravě – budou v naší kopané jedničkou.

Co jsi dělal po odchodu ze Sparty?

Bylo toho dost. Tři roky jsem byl v Belgii, pak jsem se vrátil domů a trénoval jsem Zličín. Taky jsem tu chytal v brance a měl jsem úspěchy. Za pět zápasů jsem nedostal ani gól. Dodnes si rád zahraji – ale ne v brance – za staré internacionály Sparty, kde mám možnost scházet se na hřišti i se svými bývalými spoluhráči. Pokud jde o mé nefotbalové působení, pracuji jako vedoucí oddělení výrobních kooperací technických služeb Dopravního podniku Praha.

Chtěl by ses pokusit sestavit optimální jedenáctku Sparty z hráčů své doby a těch, kteří přišli po nich?

Zkusím to, ale bez záruky. Tak tedy: Kramerius, Kollár, Tichý, Táborský, Vojta, Hejský, Pazdera (Pospíchal), Mráz, E. Svoboda, Mašek, Vrána.

A co přeješ Spartě k letošní devadesátce?

Titul mistra ligy a vítězství v poháru UEFA.

Zdroj: magazín Sparta do toho z roku 1983

Foto: Sparta.cz

<< Zpět